Avatar nabízí lepší svět, v němž modrá je dobrá

Megalomanská sci-fi Avatar představuje spíše technický než kinematografický zázrak a ze všeho nejvíc revoluční zážitek pro senzacechtivé diváky.

Když si dal James Cameron po Titanicu od hraného filmu dvanáctiletou pauzu, bylo zřejmé, že se musí vrátit s něčím VELKÝM, co by smetlo zkázu zaoceánské lodi s Leonardem DiCapriem a Kate Winslet na palubě. Pokud by byla měřítkem úspěch nabubřelost, výsledek by vyzněl 1:0 pro Avatar. Vítěz Oscara v kategorii filmových efektů je v současné době stejně zřejmý jako příští držitelé Českého slavíka. Cameronův počin je totiž jedna obrovská iluze, která diváky pod dobu téměř tří hodin naprosto oprostí od reality, aby zřeli dosud nevídané.

Za vydatné podpory digitálních technologií se budou moci vydat na planetu Pandora obývanou klanem Na´vi, jehož příslušníci ze všeho nejvíc připomínají mutaci koně a ještěrky v azurovém provedení. Stvoření čerpající sílu z harmonie s přírodou se prohánějí pestrými scenériemi, jimž vévodí levitující hory. Jejich idyla trvá ovšem jen do doby, kdy se do panenského světa vypraví prašiví lidé, aby se zmocnili cenného nerostu skrytého pod povrchem země zaslíbené.

Pozemšťané se však nedokážou ve zdejších podmínkách adaptovat bez pomoci dýchací masky. K tomuto účelu si stvoří vlastní dvojníky podobné původnímu obyvatelstvu, do nichž se mohou dočasně převtělit. Tuto možnost využije i invalidní mariňák Jake, jehož posláním je získat důvěru klanu Na´vi a přimět ho k nechtěné migraci. Hrdina se tak vrhne vstříc schizofrenii a rozehraje hru na obě strany.

V tuto chvíli i člověk průměrně znalý hollywoodské produkce pro masové publikum pozná, jakým směrem se bude zápletka ubírat. Přikloní se štěstí na stranu nepoučitelných lidí, kteří již stačili zdevastovat vlastní planetu, nebo mírumilovných modrých bytostí jednajících v duchu civilizací nedotčeného pralesního kmene?

Tuctový příběh rozhodně není tím, čím by Avatar mohl publikum ohromit. Celé lidské pokolení v něm totiž představuje skupina žoldáků bez vlastního názoru vedená tyranským plukovníkem. Výjimku tvoří pouze pár vědců, kteří na rozdíl od zbytku světa ve škole poctivě navštěvovali hodiny ekologie. Cameronovo apelování na záchranu životního prostředí je divákům předhazováno poměrně laciným způsobem a v dialozích se tak neustále pateticky vyjadřuje vše, co je dávno zřejmé z obrazu.

Avatar je tady především od toho, aby diváky oslnil svou obrazovou nádherou. Třetí rozměr v něm od počátku funguje jako součást celé obrazové koncepce a Cameron nemá potřebu jeho hloubku dokazovat samoúčelnými efekty. Scény s ptakoještěry a poletujícími medúzami nabízejí podívanou srovnatelnou snad jen s Pánem prstenů. Ale vše má své meze, o čemž nejlépe svědčí fosforeskující prales jako vystřižený z publikace sekty Vesmírných lidí.

James Cameron s Avatarem navzdory chvályhodnému pracovnímu nasazení dějiny kinematografie nepřepsal. Jeho počin se do historie zapíše maximálně tím, že se jedná o první film, který po odložení 3D brýlí zcela ztrácí svůj smysl. K dosažení stoprocentního zážitku je na něj potřeba vyrazit do kina, kde ovšem číhá nástraha v podobě českého dabingu, který avatary přetváří na avatáááry.