Paměť národa podle Kawasakiho

Spolupráce Jarchovského s Hřebejkem po letech tápání konečně vyústila ve film, jehož smyslem není bavit a vydělávat, ale poukázat na umlčené křivdy.

Kawasakiho růže se zabývá otázkou udavačství a rolí StB, která si v období normalizace dokázala podmanit nejednoho člověka tím, že nenásilným způsobem zaútočila na jeho slabou stránku. Jedním z nich je i psychiatr a bývalý disident, jehož činy mají být brzy oceněny Pamětí národa. Minulost je však komplikovanější, než se na první pohled zdá, a jeho cena nemusí být až tak zasloužená.

Mapování svědomí českého národa v průběhu minulého století je Hřebejkovi a Jarchovskému vlastní. Společnými silami divákům zprostředkovali pohled na události v období druhé světové války (Musíme si pomáhat), hořkosladká 60. léta (Pelíšky), normalizaci (Pupendo) i porevoluční éru (U mě dobrý). Kawasakiho růže ovšem šetří humorem i ironií a ve společné filmografii tak představuje zlomový bod. Přestože se Kawasakiho růže k odkazu Hřebejka s Jarchovským nehlásí, jejich autorský rukopis bohužel nezapře. Do filmu tak navzdory jeho nepopíratelným kvalitám pronikly i neduhy známé z předchozích děl. V tomto ohledu má Kawasakiho růže nejblíže ke komedii U mě dobrý, kde vlastní zápletce předcházel také nepřiměřené dlouhý úvod odbíhající od hlavní myšlenky. Čekání na zásadní konflikt zde vyplňují vedlejší postavy v čele s televizním zvukařem propojeným s hlavním hrdinou natáčením dokumentu i rodinnými vazbami. Tomu život komplikuje tchánovo opovržení i milenka. První problém se tak pokusí vyřešit zveřejněním utajovaného spisu, což vede k rozkladu celé rodiny, a druhý společným sezením s manželkou i milenkou v duchu učení náboženské sekty, což má za následek pouze trapnost.Vykonstruovaný milostný trojúhelník mladších postav se ve chvíli, kdy vycházejí najevo události z minulosti, ukáže jako malicherný projev generace nezatížené režimem. Příběh o pomstě i strachu, v němž figuruje také manželka hlavního hrdiny a její bývalý milenec, má oproti němu skutečný dramatický náboj a problémy z úvodu filmu se v jeho stínu jeví jako zbytečná vata.

Tvůrci bohužel opět prokazují svou neukojitelnou zálibu v hláškování, která ve filmu se snahou vyjádřit se k vážnému tématu působí zcela nepatřičně. Ke cti jim budiž alespoň to, že o traumatu z minulosti dokáží vyprávět bez pomoci flashbacků, jejichž roli zastávají občas přetažené dialogy.Hřebejk se konečně dokázal zříct mediálně provařených tváří a do nejnovějšího počinu obsadil převážně herce, kteří zaujmou spíše svými schopnostmi, než populárním jménem. V obsazení tak namísto Jiřího Macháčka a Anny Geislerové figurují časem prověřené osobnosti i nové tváře. Přestože se děj točí především kolem bývalého disidenta, jeho představitel Martin Huba má v Kawasakiho růži spíše pasivní roli, a větší prostor dostává jeho žena v podání Daniely Kolářové. Ta dokázala o nepříjemných událostech celý život úspěšně mlčet a nyní se na popud dcery musí konfrontovat s realitou. Překvapivě přirozeně působí Antonín Kratochvíl jako bohémský umělec, jehož režim vystrnadil do Švédska. I když se uznávaný fotograf na plátně objevuje poprvé, z jeho Bořka sálá osobní morální vítězství.  Podstatně hůře dopadnul Milan Mikulčík představující pomstychtivého zetě. Že by proto v polovině filmu narychlo zmizel, ačkoliv je iniciátorem veškerého dění?

O tom, zda-li se Hřebejk dál vydá vstříc nevyřešeným traumatům nebo zvolí návrat k podbízivým komediím, rozhodnou samotní diváci. Ke zhlédnutí Kawasakiho růže je nejspíš nepřiláká nesrozumitelný plakát, nic neříkající trailer ani zavádějící název, kvůli němuž je do děje násilně začleněna postava japonského malíře.