Může být pro Řecko větší pohroma než finanční krize? Ano, staré řecké báje a pověsti s nulovou atmosférou, ale zato ve 3D.
Zapomeňte na Eduarda Petišku i Souboj Titánů z roku 1981. Louis Leterrier odkaz antiky přizpůsobil strhujícím tempu 21. století a vyšel tak vstříc publiku, které řecké legendy zná maximálně ze série o Percym Jacksonovi. Postačí mu tak vidět Persea bojujícího s Medúzou nebo Krakenem, aniž by se dožadovalo vysvětlení, co za celým jeho snažením stojí. Nový Souboj titánů totiž sází na akci, kterou je jen občas potřeba prostřídat tupými dialogy, aby se příběh v celé své epické šíři vešel do 106 minut.
Na vysvětlování tak není příliš času, čímž pochopitelně nejvíce utrpí hlavní hrdina. Scénář mu nedopřeje příliš prostoru k řešení jeho dilematu a výzvu, která má jednou provždy ukončit spor mezi lidmi a bohy, přijme bez váhání. Sam Worthington opět dokazuje, že je mužem velkých rolí. Jejich rozměr se ovšem spíše než rozsahem herectví vyznačuje výší filmových rozpočtů. Souboj titánů mu ovšem poskytuje přece jen o něco více prostoru k projevení svých předností – na rozdíl od Avatara má dostatek příležitostí odhalit na plátně i stehna.
U Souboje titánů je až fascinující, že se film z rozpočtem 125 milionů dolarů před natáčením nedostal k jedinému soudnému člověku, který by odhalil jeho nedostatky už v prvopočátku. Kdyby tvůrci věnovali scénáři jen setinu péče, co digitálně vytvořeným monstrům, nemohli by Perseovi přichystat tak přímočarou cestu. Před tím, že během celého putování neprojeví sebemenší náznak lidskosti, ho neomlouvá ani jeho polobožský původ.
Remake má oproti téměř 30 let staré předloze navrch jen po technické stránce, ve všech ostatních rovinách selhává. Pokud by se vývoj kinematografie soudil jen podle dvou titánských soubojů, zdálo by se, že pokrok nastal jen u trikařů, zatímco ostatní členové štábu včetně herců za tři desetiletí zdegenerovali.
Ale ani štědrý rozpočet v případě Leterrierova paskvilu nemusí představovat strhující zážitek. Jeho film často působí jakoby si vypůjčil některé exponáty z pouťového domu hrůzy. Názorným příkladem jsou džinové se zářivě modrým pohledem nebo oční bulva s masivním nervem, která u čarodějnic nahradila nejspíš příliš fádní křišťálovou kouli. Novodobý Souboj titánů dokonce ani nerespektuje zažitá vyobrazení postav z řeckých bájí. Charón tak přišel o pověstnou kápi a připomíná kombinaci E.T. mimozemšťana a Freddyho Kruegera. To však ještě není nic v porovnání s Medusou, která je až na hadí tělo docela sexy na to, že by svým vzhledem měla způsobit smrt.
Filmaři v roce 2010 poněkud zapomínají, že antika dala světu nejen příběhy božstev z Olympu, ale také způsob, jak je správně vyprávět. Ve starověkém Řecku už před více než dvěma a půl tisíci lety věděli, že nestačí řadit jednu akci za druhou, ale mezi počátkem a koncem děje by měl být zřejmý alespoň nějaký vývoj. Tyto zákony bohužel pro film platí i v době, kdy Kraken dokáže proniknout do třetího rozměru.
V úvodu filmu podbarveném kýčovitým průletem galaxiemi se praví, že jen ty nejvýznamnější příběhy zůstanou navždy zapsány ve hvězdách. Souboj titánů z roku 2010 do této elitní skupiny rozhodně nikdy patřit nebude.
