Tak dlouho Ondřej Trojan přihlížel přiživování Hřebejka na tvorbě Petra Šabacha, až se k adaptaci odhodlal sám. Měl to udělat už dávno…
Povídky Petra Šabacha v kinech opakovaně prokázaly značný divácký potenciál a Jan Hřebejk na nich do značné míry postavil svou kariéru (Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý). Kdyby se tehdy Ondřej Trojan nespokojil pouze s pozicí producenta, mohlo vše dopadnout jinak (rozhodně ne hůř). Jeho Občanský průkaz má totiž podstatně vyšší ambice, než vytvořit několik zlidovělých hlášek. Sedmdesátá léta nejsou v tomto případě jen érou silonových teplákovek, žlutých limonád a rudých karafiátů, ale také dobou, kdy jakákoliv forma nepřizpůsobivosti vůči režimu představovala soukromou výhru nad všudypřítomnou skepsí.
Občanský průkaz líčí minulost pohledem čerstvých držitelů úředního dokladu svědčícího o zodpovědnosti, jež k opovržení přetrvávajícími poměry vedou různé osobní důvody. Každý ze čtveřice hlavních hrdinů pocítil politický útlak dávno předtím, než se v rámci pubertální vzpurnosti odhodlal vůči režimu revoltovat. Ať už jde o odloučení od rodičů v emigraci, agresi otce nedobrovolně vykonávající podřadnou práci, život ve stínu emancipovaného otčíma nebo dospívání v domácnosti oplývající socialistickou šedí, je zřejmé, že z těchto chlapců vzorní občané ani vojíni hájící zájmy vlasti nikdy nevyrostou.
Ondřej Trojan se vzhledem k námětu nemohl spolehnout na protežované herce (vyjma Geislerové a Macháčka) a pro českou kinematografii objevil čerstvou mladou krev, díky níž je Občanský průkaz podstatně syrovější a uvěřitelnější, než dosavadní Hřebejkovy adaptace Šabacha. Celá ústřední parta ve filmu funguje naprosto přirozeně a obstojně se vypořádá se scénami, kde by pohořel i absolvent DAMU. Přesně zvolené obsazení až na úroveň epizodních rolí dokáže zatraktivnit i scény, které jsou příběhu spíše na škodu. Měl by snad někdo odvahu vystřihnout z filmu pro děj postradatelné záběry s udavačským spratkem Daňkem nebo arogantní Ruskou?
Se značně přetaženou stopáží (137 minut) se film nevypořádává redukcí obrazů odbíhajících od hlavní dějové linie, ale na retro tragikomedii překvapivě odvážným střihem. Forma chronologicky narušující vyprávění se ukazuje jako nejlepší způsob, jak přelstít roztříštěnost povídkové předlohy. Zpočátku rušivý prvek se postupně stává přirozenou součástí filmu, přestože většinou slouží pouze jako ilustrace ke komentářům pronášeným v jiném čase.
Hlavním nepřítelem Občanského průkazu překvapivě není komunistický režim, ale Petr Jarchovský, který má na adaptace Šabacha monopol. Nebýt Trojanovy schopnosti citlivě zachytit atmosféru i v nedramatických scénách, rozpačitost jeho scénáře by byla daleko znatelnější. Většina scén zde totiž slouží pouze jako komediální vsuvka a jejich obsah nerozvíjí charaktery postav, které filmem často postupují jen skrze jednoúčelové obrazy. K celkové nevyváženosti přispívá i nepoměrná koncentrace na soukromí jednotlivých hrdinů.
Nejvíce pozornosti na sebe strhává Petr alias Žába díky cestě do Jugoslávie, která zásadním způsobem poznamená celou jeho rodinu. Scéna z hraničního přechodu patří k nejsilnějším okamžikům filmu. Kdyby se ovšem odehrála podstatně později, její pointa by vyzněla daleko intenzivněji. Podobně problematicky se jeví také policejní razie před tajným koncertem Plastiků. Trojan v ní sice přesvědčivě prokazuje své režisérské schopnosti, ale vizuálně podmanivá scéna působí ve filmu, který si utahuje z negramotných policistů, přinejmenším nepatřičně. Zcela bezbolestně by mohl zmizet i epilog naplňující dost nelogickým způsobem klišé, že za každou rebelií vůči totalitnímu režimu stojí touha hudebně se projevovat.
Poškození úředních dokladů se trestá, zazní ve filmu při slavnostní ceremonii. Ondřej Trojan se s Občanským průkazem vypořádal velmi slušně a trest za jeho znehodnocení mu rozhodně nehrozí. Na státní vyznamenání za přesvědčivé vyobrazení socialistické společnosti však jeho snažení stačit nebude. Letos jej totiž v této disciplíně s přehledem pokořil Radim Špaček a jeho Pouta.
