Hlava-ruce-srdce je údajně filmem o lásce bez lásky, válce bez války a magii bez kouzel. Bez metaforických příkras by úplně stačilo říct, že je zkrátka o ničem.
„Zkuste někdy přijmout fakt, že některé věci jsou nad rámec vaší představivosti,“ praví výstižně jedna z postav předtím, než ji boj v první světové válce připraví o rozum. Film Davida Jařaba je nad rámec všední představivosti od hlavy až k patě. Tedy byl by, pokud by se neztratil v polemice o úplnosti celku a významu bezvýznamnosti, a nějakou tu hlavu a patu měl.
Jařab své zašifrované podobenství zasadil do období upadajícího Rakouska-Uherska. To vedle motivu rozkladu dosavadního řádu a nejistoty z budoucnosti skýtá i obrazově vděčnou poetiku secese, která je ve výpravě dostatečně zužitkována. Posedlost ladnými křivkami se tak zdá být hlavním důvodem, proč se Hlava-ruce-srdce odehrává ve 20. letech. Nadčasová úvaha o touze po nedosažitelných cílech totiž z této epochy neodhalí více, než její vytříbený vkus. Precizní výprava je tak jedním z mála objektivně hodnotitelných aspektů filmů. Tím druhým je hudba Petra Haase, bez níž by promyšlené obrazové kompozice působily ještě toporněji.
Námět filmu Hlava-ruce-srdce se odvíjí od neúspěšné okultistické seance, při níž je usmrcen plukovník rakousko-uherské armády. Z jeho těla jsou za nejasných okolností odstraněny jednotlivé části, které putují do různých končin světa, aby se staly podněty k dalším obřadům s nepředvídatelný výsledkem. Slibně naznačená detektivní zápletka s mysteriózním přesahem se ovšem záhy vytratí a do popředí se dostává plukovníkova snoubenka, která ukončí kariéru herečky a odjíždí za osiřelou neteří na venkov. Tam později nabídne azyl dvěma muži, kteří jsou s osudem jejího zesnulého partnera úzce provázáni.
Až dosud by se mohl zdát obsah filmu srozumitelný. Jařab se však ze všech sil snaží o to, aby diváky znejistil a přinutil je přemýšlet v symbolech. Rezignuje na vyprávění příběhu a vzdává se nabízeného konfliktu, který by mezi trojicí postav za běžných okolností vznikl. Herce vede stylem stylizované divadelní režie a nedává jim prostor k jakémukoliv náznaku přirozenosti. Tuto odcizenost umocňují i monotónně pronášené únavné repliky zkostnatělejší než literatura z počátku minulého století. Životní moudra zde ale nejsou jen výsadou lidí. Stejně dobře jako unylá Viktorie Čermáková s věčně napnutou šíjí je může pronášet i amputovaná ruka zprostředkovávající dialog mezi traumatizovaným poručíkem, sovou a lvem…
J
e více než zřejmé, že Hlava-ruce-srdce necílí na ty, kteří Romana Zacha znají z Ordinace v růžové zahradě a Zázraků života. Sotva však osloví kohokoliv, kdo od filmu očekává příběh v tradičním slova smyslu a uspokojení z toho, že veškerá ta mystifikace a manipulace s vnímáním nakonec vede k logicky vysvětlitelnému vyústění (jako např. Přežít svůj život od Švankmajera).
Poselstvím filmu je něco ve smyslu, že lidské tělo funguje na podobném principu jako chemická sloučenina, a pokud přijde o jakoukoliv svoji část, ztrácí výlučnost a nemůže už nikdy obstát jako plnohodnotný celek. Totéž platí pro film Davida Jařaba, jemuž k úplnosti schází to nejzásadnější – srozumitelný děj, který by diváky přiměl vzít toto výlučné kinematografické dílo se všemi jeho skrytými významy na milost.
