Landovic Tacho dokazuje, že přehnané ambice ani mezinárodní obsazení z filmu mezinárodní událost neudělají.
Scénář k žánrovému paskvilu Tacho dokázali manželé Landovi napsat za pět dnů. Osobně by mě zajímalo, co všechno ještě v tomto období stačili realizovat, protože psaní očividně celý pracovní týden nevěnovali. Soudný člověk by si uvědomil, že tímto prohlášením nepřímo přiznává, že svou práci pořádně odbyl. To by ovšem Landa (ať už v ženském či mužském rodě) musel/a mít alespoň nějaké ponětí o tom, jak se film dělá.
O tom, že si Landovi nejsou až tak zcela jistí tím, co tvoří, svědčí přinejmenším fakt, že několikrát změnili název svého díla. Přes příliš věcné Rally a lyricky mnohovýznamové Dotkni se duhy se tak dostali až k označení Tacho. Přitom se ani nesnaží jakkoliv význam tohoto slova vysvětlit, protože ve filmu ani jednou nezazní.
Neuvěřitelně banální příběh automobilového závodníka, který musí kvůli neschopnosti autorů vymyslet jakýkoliv přirozený konflikt rovnou trpět rakovinou, v sobě kombinuje několik žánru a dokáže si z nich vždy vzít jen to nejhorší. Tuctová lovestory z onkologie je patřičně frigidní, drama o naplnění posledního snu dostatečně patetické a bonusová komediální zápletka absolutně nevtipná a otravná jako v tomto případě i Landova hudba.
Tápající vyprávění nejlépe vystihuje úvod, v němž je divákům polopaticky objasněno, že lanýže se slovensky řeknou hľuzovky a jsou to vzácné houby. K takovému vysvětlování běžně slouží dialogy a není potřeba uchylovat se k tak nestandardním postupům. Příliš pak ani nepřekvapí, že lanýže nemají pro film žádný zásadní význam. Těžko vlastně vzpomenout jediný záběr, který by nějaké opodstatnění měl.
Přiznám se, že jsem až tak nepochopil linii, v níž dva britští závodníci plánují loupež. Stejně tak jsem nedávno nepochopil například obsah filmu Hlava-ruce srdce, což by se ovšem dalo omluvit jeho iracionalismem. Hrdinové Tacha se však pravděpodobně pohybují v reálném světě, takže někde nejspíš bude problém…
Mirjam Landa sice absolvovala režii na FAMU, ale obávám se, že přednášky příliš často nenavštěvovala. Škola sice z nikoho dokonalého režiséra neudělá, ale přinejmenším absolventy upozorní na to, jak film NEMÁ vypadat. Landa při probírání této látky očividně ve škole chyběla. Jinak by totiž věděla, že nezkušený kompars nelze bez jakýchkoliv instrukcí strčit před kameru.
Ale co taky čekat od režisérky, která hlavní roli svěří svému manželovi. Spoléhat se v tomto ohledu nekriticky na své srdíčko je pro film stejnou ránou jako obsadit herecký xindl Olgu Lounovou. V obou případech je vrcholným projevem uslzený pohled.
Důkazem toho, že se Tacho snaží za každou cenu tvářit světově, je zdravotnický kongres, který by se mohl klidně odehrávat v Praze, ale Landa ho umístí až do Johannesburgu. Přitom si myslí, že k navození dokonalé iluze postačí do záběru z interiéru obsadit pár „neevropsky“ vyhlížejících jedinců.
Přes všechny nedostatky se při sledování Tacha přesto vyplatí vydržet až do konce. Odměnou je závěr, který Landovi bezesporu sepsali až na sklonku pátého dne své scenáristické praxe, kdy únava zcela zastínila jejich mysl. Tolik klišé, naivity a kýče se snad do jednoho obrazu ještě nikomu nacpat nepodařilo.
Mirjam Landa už prostřednictvím filmu svého muže uctila jako muzikálovou hvězdu (Kvaska) i odhodlaného závodníka. Teď už snad schází jen hájit jeho politické názory…
