Český film loni potěšil masové publikum i příznivce bizarností. Méně pak ty, kteří od něj očekávali i nějaký ten obsah.
Rok 2010 vpodstatě nepřinesl nic zásadního. Nezměnily se divácké návyky, a proto vše zůstalo při starém. Na české filmy se i loni chodilo ve velkém, ale premiéru si odbyly i počiny, jejichž návštěvnost se nepočítá v řádech statisíců, ale jednotek (Přežít svůj život, Hlava-ruce-srdce, Největší z Čechů).
Úspěch jednotlivých snímků se přitom odvíjí od osobnosti režiséra. Jsou autoři, kteří nadevše milují plné kinosály a jejich diváci jim rozumějí (Troška, Jákl, Vejdělek), ti, kteří stále ještě milují film v jeho ryzí podstatě (Švankmajer), i obdivovatelé svých vlastních myšlenek (Sedláček, Jařab). Samostatnou kategorii pak tvoří tvůrci, ke vzniku jejichž filmů není sebemenší důvod (Landa, Klein).
Z hlediska kvality byl rok 2010 pro český film neuvěřitelné krátký. Počátkem února měla premiéru Pouta, v nichž Radim Špaček ukázal éru socialismu způsobem u nás dosud nevídaným – bez melancholie, patosu i samoúčelně podbízivých rekvizit. Diváci jeho snahu ocenili ignorací a rok 2010 tak pro českou kinematografii skončil ve chvíli, kdy Pouta zmizela z nabídky kin. Nic s tak intenzivním účinkem se už v následujících měsících bohužel neobjevilo.
Po velkém očekávání přišlo velké zklamání, které měli na svědomí tradiční sběratelé Českých lvů Jan Svěrák a Alice Nellis. Dalece za jejich dosavadní tvorbou zůstalo infantilní putování otravného medvídka i čtvero podobenství o strastech rodičovství. Svěrák se totiž domníval, že dokáže napsat stejně dobrý scénář jako jeho otec, a Nellis propadla svodům filmové anarchie.
Chvála tak paradoxně zůstává pro dva největší divácké hity uplynulého roku, které překvapivě nebyly tak slaboduché, jak se na první pohled mohlo zdát. Řeč je o Ženách v pokušení Jiřího Vejdělka a Kajínkovi Petra Jákla. Zatímco první z nich dokázal do komedie nejtěžšího komerčního rázu protlačit i upřímné emoce, druhý natočil český thriller v hollywoodském stylu. Tím nemyslím, že by byl Kajínek smysluplně odvyprávěný, ale to, že celkem slušně funguje jako hra na efekt.
Premiér celovečerních hraných filmů loni po přesyceném roce 2009 částečně ubylo. I tak se ovšem do kin, byť v omezené distribuci, občas dostaly snímky, pro něž je opotřebovávání velkého plátna škoda. Vůbec nic by se nestalo, kdyby diváci zůstali ušetřeni s amatérským nadšením realizované zrůdnosti Bastardi, sestříhaného televizního seriálu Rodinka, pokusu o trojrozměrného Hurvínka i sebestředných uměleckých experimentů Jarmareční bouda nebo Heart Beat.
Filmů zasluhujících si různou míru pozornosti od upřímného doporučení po naprosté zavržení, bylo loni do kin uvedeno 17. Zejména díky Ženám v pokušení, Kajínkovi a Románu pro muže průměrná návštěvnost dosáhla přibližně 215 tisíc diváků. A právě odtud pramení věčná touha některých neuvážlivých tvůrců tvořit i za cenu vlastního znemožnění.
1. Pouta (r. Radim Špaček)
Jednoznačný vítěz, jemuž lze vyčíst snad jen poněkud přetaženou stopáž. Radim Špaček přesvědčivě ukázal, že minulost nebyla vůbec tragikomická, ale pořádný thriller. A estébák Antonín Rusňák je díky Ondřeji Malému tím jediným, co si z filmového roku 2010 zaslouží zůstat nepozapomenuto.
2. Občanský průkaz (r. Ondřej Trojan)
Trojan se s předlohou Petra Šabacha vypořádal podstatně lépe než Jan Hřebejk, který měl na adaptace jeho knih dosud monopol. Teď už jen zbývá vyměnit přepracovaného scenáristu Petra Jarchovského, ukojit fetišistickou posedlost dobovou výpravou a výsledek se může přiblížit filmu o příčku výše.
3. Ženy v pokušení (r. Jiří Vejdělek)
Je to sice jen masová komedie s občas samoúčelnými hláškami a pro mnohé nestravitelnou Eliškou Balzerovou v její nejhloupější filmové roli, ale po zhlédnutí Žen v pokušení nakonec zůstává příjemný pocit. O kolika filmech z loňské kolekce to lze říct?
4. Kajínek (r. Petr Jákl)
Průšvih roku se překvapivě nekonal a Petr Jákl dokázal natočit film, za který se jako kaskadér rozhodně nemusí stydět. Smutný na tom všem je jen reálný námět a skutečnost, že Kajínkem se českému filmu otevírá přímá cesta k bulvárně kontroverzním námětům.
5. Přežít svůj život (r. Jan Švankmajer)
Ve věku neomezených technických vymožeností natočil Jan Švankmajer starosvětský film, který je důkazem jeho autorského odhodlání nad pokrokem. Veskrze tím naplňuje myšlenku, že skutečné umění zůstává v době svého vzniku nedoceněno.
6. Habermannův mlýn (r. Juraj Herz)
Přesvědčivé sondy do období normalizace jsme se 20 let po revoluci konečně dočkali. Na dobrý film o dozvuku druhé světové války v česko-německém pohraničí si ještě budeme muset počkat. Habermannův mlýn totiž vznikl jako mezinárodní kompromis.
7. Mamas&Papas (r. Alice Nellis)
Alice Nellis natočila bez scénáře improvizační podobenství o tom, že zázrak stvoření souvisí s traumaty nejrůznějšího charakteru. Hrdinové Mamas&Papas trpí v nebývalé frekvenci a nemají nárok na naději, stejně jako diváci.
8. Kuky se vrací (r. Jan Svěrák)
Loutkový film o alergenním medvídkovi Kukym ztraceném v lese plném bizarních stvoření se poněkud minul účinkem. Pro děti je příliš ohavný a pro dospělé příliš infantilní. Znuděnost je pak jediným pojítkem napříč generacemi.
9. Piko (r. Tomáš Řehořek)
Tomáš Řehořek tentokrát spojil dokument s hraným filmem a opět prokázal, že si na rozdíl od většiny domácích tvůrců dokáže vyhrát s obrazem. Pokud bude příště stejnou péči věnovat i obsahu, výsledek může být ještě o poznání lepší.
10. Dešťová víla (r. Milan Cieslar)
Další důkaz toho, že výprava pořádnou pohádku zdaleka nedělá. Podobných počinů Česká televize vyplodí pět ročně, abychom si po roce na Vánoce zase všichni zasteskli u Tří oříšků pro Popelku.
11. Největší z Čechů (r. Robert Sedláček)
Ukřivděná výpověď režiséra, který se z nepochopitelného důvodu chtěl s diváky (kteří jeho tvorbu ignorují) podělit o své zklamání z poměrů v české kinematografii, a k osobnímu traumatu přidal portréty několika nadšenců, jejichž snahy se také nesetkávají s uznáním.
12. Hlava-ruce-srdce (r. David Jařab)
Důkazem toho, že filmové dno není výsadou komedií, je smrtelně vážně míněné podobenství Hlava-ruce-srdce, v němž logika ustupuje iracionalitě plné nedešifrovatelných symbolů. Závěr pak namísto rozluštění přináší jen odhalení, že lidské snažení občas postrádá smysl. Ale to v rámci českého filmu není žádné převratné zjištění.
13. Román pro muže (r. Tomáš Bařina)
Komedii bez humoru vévodí trojice postav, jejichž životy jsou k pláči. A je jedno, zda jde o umírajícího Vladyku, frustrovanou Hybnerovou nebo arogantního Donutila. Tomáš Bařina měl velké ambice, ale k dispozici jen podprůměrné dílo průměrného českého vypravěče.
14. Doktor od jezera hrochů (r. Zdeněk Troška)
Zdeněk Troška si se štábem udělal výlet do Afriky, aby svou novou komedii vedle pokleslého humoru obohatil i o exotické exteriéry. Řezání pozadí, Eva Holubová, mrskání pozadí, product placement, ošetřování pozadí… stačí?
15. Tacho (r. Mirjam Landa)
Daniel Landa není jen významným představitelem domácí hudební scény, ale ve volném čase se věnuje také automobilovým závodům. Jeho manželce to přišlo jako dobrý námět na film…
16. Rodinka (r. Dušan Klein)
Zapomeňte na Takovou normální rodinku z roku 1971. To, co vytvořil Dušan Klein (původně pro televizi), je jen jedním velkým reklamní spotem, který se snaží tvářit jako sitcom. Netřeba dodávat, že to opravdu není k smíchu.
17. Bastardi (r. Petr Šícha)
Jsou věci, které jsou nad rámec běžného lidského vnímání. Film o nedotknutelnosti problémové mládeže, který se snaží opravdovosti dosáhnout jen přemírou vyřčených sprostých slov, se stává nechtěnou parodií, jíž vévodí autor scénáře Tomáš Mugnusek v roli mstitele.
