Hřebejkova Nevinnost vychází z nešťastné domněnky, že nefunkčnost mezilidských vztahů dokáže ve vší její nevyzpytatelnosti nejlépe zprostředkovat vyprávění selhávající ve všech rovinách.
Po nadějnější a v zahraničí překvapivě pozitivně přijaté Kawasakiho růži se mohlo zdát, že opět nastal čas brát Hřebejka s Jarchovským vážně. Nevinnost bohužel dokazuje jen unáhlenost této úvahy. Jejich desátý společný počin totiž není ani tak o křivém obvinění jako o tom, že postrádá smysl cokoliv sdělovat, pokud autor neví jak a hlavně proč.
Nevinnost těží podobně jako Kawasakiho růže z kontroverzního tématu, které sice Jarchovský dokáže v některých momentech plně zúročit, ale ve výsledku jej zbytečně rozmělní do několika nikam nevedoucích linií. Obsahovou nevyrovnanost, jíž trpí všechny jeho původní scénáře (Horem, pádem, Kráska v nesnázích, Medvídek i Kawasakiho růže), tentokrát dotáhnul do nevídaného způsobu vyprávění popírajícího dosud fungující pravidla a s nimi spojená divácká očekávání.
Když se hlavní zápletka začne rozvíjet po půlhodině vyplněné více či méně postradatelnými obrazy a vyvrcholí dvacet minut před závěrečnými titulky, vznikne nekonvenční dílo filmového vizionáře nebo paskvil. Nakolik pánové Hřebejk s Jarchovským předběhli svou dobu, ukáže jen čas. V roce 2011 ovšem Nevinnost vzbuzuje dojem, že její námět vznikl při skleničce vína a do podoby scénáře byl rozvinut během následné kocoviny.
A je to velká škoda, protože „základ“ Nevinnosti (jímž se dá nazvat zhruba druhá třetina) řešící důsledky obvinění ze zneužití nezletilé dívky opravdu funguje, což se ovšem o filmu jako celku v žádném případě říct nedá. Přestože čtrnáctiletá Olinka od samého počátku vystupuje jako lhářka a diváky tak zbytečně zbaví všech pochybností, sledovat její pokřivené vnímání reality je fascinující. V roli křehké lolitky, která si je zároveň dobře vědoma svých ženských předností, si totiž nelze představit nikoho přesvědčivějšího než Annu Linhartovou. Přestože se v Nevinnosti ze všech sil činí Ondřej Vetchý, Zita Morávková i Anna Geislerová, je to právě ona, kdo na sebe dokáže strhnout veškerou pozornost. A to i navzdory tomu, že ji děravý scénář necitlivým způsobem předčasně vyřadí ze hry. Obsazení Luďka Munzara naopak filmu slouží podstatně lépe při jeho PR aktivitách, než v rámci samotného příběhu.
Má-li rozporuplná Nevinnost nějaký jednotící prvek, pak je to špatný začátek i konec. Oba totiž působí, jakoby jejich jediným smyslem bylo rozšířit zápletku hodnou hodinového televizního filmu na celovečerní stopáž. Úvod unavuje polopatickým zobrazováním reality, kdy scéně o konzumaci řízků musí zákonitě předcházet scéna se smažením řízků. Jinak by si snad někdo mohl myslet, že pocházejí z fast foodu. Naprosto kontraproduktivně vychází snaha začlenit do příběhu postiženého chlapce. A to tím spíš, že je nemilosrdně pozapomenut v momentu, kdy dochází k zásadnímu konfliktu a na dojímání už není prostor. Vzbuzovat lítost skrze handicapované osoby je totiž jednodušší, než se prodírat slabostmi těch na první pohled zdravých.
K nečekanému postupu se Nevinnost dopracuje v závěrečné pasáží, jejíž vykonstruovanost dokáže zcela pohřbít vše, co se film tak pracně snažil budovat. V okamžiku, kdy by se mělo schylovat k závěru, totiž přichází zásadní obrat, který v posledních minutách změní formu, motivaci postav a dokonce i samotný žánr. Vyšetřování údajného pedofila končí stejně rychle jako započalo a Nevinnost je překopána od základu, k čemuž slouží patetický monolog jedné z dosud upozaděných postav doprovázený neopodstatněnou retrospektivou.
Na základě nových zjištění pak vzniká dojem, že se svět dělí pouze na dvě skupiny lidí – bezcharakterní zrůdy a zoufalce nevědomě se pohybující v jejich přítomnosti. Jedinou výjimkou je postava policejního vyšetřovatele v podání Hynka Čermáka, který dokáže upřímně odhalit své emoce a přiznat slabost, aniž by musel v nepravou chvíli páchat sebevraždu…
Nevinnost předznamenává ve filmografii Jana Hřebejka nejen další odklon od komedie směrem k čistému dramatu, ale také stále výraznější snahu o formální experimentování, které tentokrát obsahu spíše uškodilo. Každý bezdůvodný pokus o inovaci totiž souvisí s velkým rizikem neúspěchu.
