Ordinace v temné zahradě

V ponuré nemocniční budově, kam za celý den nedopadne sluneční světlo, řádí „adrenalinový vrah“… a překvapivě je z toho poctivý český thriller, při jehož sledování není nikomu do smíchu.

Děsit diváky v pravém slova smyslu se již letos pokusil Julius Ševčík s Normalem i Juraj Herz se hororem T.M.A. Před skličující atmosférou nemocničního prostředí podle Dana Svátka ovšem působí Ševčíkův masový vrah i Herzovo sídlo s pohnutou minulostí jako nevinná zábava.

Režisér se příběhem tzv. heparinového vraha inspiruje velmi volně. Ve filmu mu mění jméno a dokonce i jeho poznávací znak, když heparin zamění za adrenalin. Co však zůstává, je přítomnost zprvu nenápadné hrůzy, která celou nemocnicí postupně prostupuje.

Jako pozitivní tah se ukázalo přesunutí děje do nedávné minulosti, kdy mělo české zdravotnictví do privatizace ještě daleko a nemocniční prostory namísto reklamních letáků nabízely jen olezlé zelené stěny a pach dezinfekce. Přestože film Hodinu nevíš v tomto směru někdy až příliš tlačí na pilu a nemocnice tak občas připomíná spíše sanatorium sousedící s márnicí, výsledný efekt v mnohém předčí i tak depresivní počiny jako Městem chodí Mikuláš nebo Requiem pro panenku.

Přesvědčivě navozenou atmosféru Svátkova filmu není potřeba zatěžovat komplikovaným dějem s nečekanými zvraty. Hlavní hrdina je již v úvodním záběru zachycen při činu a Hodinu nevíš tak v samotném počátku divákům odkrývá všechny karty. Ve chvíli, kdy Hynek usiluje o práci sanitáře, je zřejmé, že si vedení nemocnice podepisuje svůj ortel. Při vraždění je však poněkud nejasná jeho motivace. Za smrtící injekcí jednou stojí soucit, jindy žárlivost nebo obyčejná touha po pomstě. Film tak na druhou stranu alespoň neupadne do stereotypu a vrahovo jednání není pro vedení nemocnice snadno dešifrovatelné.

Václav Jiráček po tragickém výkonu v loňském Hlídači č. 47 dostal životní hereckou příležitost, kterou se mu podařilo téměř stoprocentně využít. S nemocničním prostředím dokáže splynout a jeho nevinná tvář  představuje v podezřívavém kolektivu dokonalé alibi. Jiráček tak dokázal obstát v herecké sestavě, v níž v podstatě nenajdeme slabé místo. Ať už jde o role nemocničního personálu či pacientů, vše je součástí svébytného celku. Ten občas naruší pouze hudba Varhana Orchestroviče Bauera, která z filmu místy dělá větší drama, než jakým ve skutečnosti je.

Danu Svátkovi se na základě skutečného příběhu podařilo vytvořit negativního hrdinu, jehož jednání vyvolává rozporuplné emoce. Divák mu buď  zcela podlehne, nebo jej s opovržením zavrhne. A totéž platí pro celý film Hodinu nevíš, který navzdory bulvárnímu tématu nabízí velmi nepodbízivým způsobem poctivé drama.