Jak Hřebejk s Jarchovským vařili dort

Jan Hřebejk (si) i letos natočil nový film. Tentokrát vypráví o těžkém období (tvůrčí) krize středního věku a tvrdí, že větším zlem než lhát je lež tiše tolerovat. Do hlavních rolí obsadil své staré kamarády, epizody zaplnil svými známými, dětské představitele sehnal výhradně z vlastních a přátelských zdrojů a navrch přidal své oblíbené motivy (Itálie, víno a výtvarné umění). Poněkud při tom ovšem zapomněl na to, že publikum není tvořeno jen vlastními kamarády.

Ještě nedávno byl Hřebejk považován za uznávaného režiséra. K obratu došlo v okamžiku, kdy spolu se svým dvorním scénáristou Petrem Jarchovským pocítil potřebu vyjádřit se k současným tématům s vědomím, že k tomu není potřeba jakékoliv stavby příběhu, vývoje a motivace postav či odstupu od prvoplánovitých vtipů a samoúčelných líbivých záběrů. Jeho poslední dva počiny (Horem pádem a Kráska v nesnázích) tyto nedostatky v mnoha ohledech prokazují a Medvídek jde přesně v jejich stopách – horem pádem do nesnází.

Medvídek v názvu neoznačuje současnou Hřebejkovu image, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale jedná se o dort, jehož místo ve filmu tvoří jednu z mnoha dějových linií končících ve slepé uličce mozaikovité formy vyprávění. Hřebejk se tentokráte snaží namísto smířlivého vyprávění o intimní sondu do současných vztahů, přičemž oné intimnosti se snaží dosáhnout zobrazením spousty nahých těl a zařazením nemalého množství sprostých slov.

Ačkoliv je tento Medvídek sladkou pochutinou, ukrývá v sobě pořádně hořkou chuť – ať už jde o charaktery postav v životních krizích či v horším případě způsob, jakým jsou nakonec jedna vedle druhé nevyužity. V případě výtečného dezertu jeden kousek nikdy nestačí a stejným heslem se pravděpodobně řídili i tvůrci při psaní scénáře – k vytvoření objektivního obrazu své generace (tzn. všech modifikací nefunkčních partnerských vtahů) potřebovali hned tři páry, které ve snaze po větším společenském dopadu svého díla doplnili o spoustu zbytečných vedlejších postav a výsledkem je tak dav lehce načrtnutých figurek, jejichž emoce jsou stejně falešné jako poletující umělý sníh.

Tři manželské páry představují ty nejbizarnější formy vzájemného soužití – úspěšný velvyslanec, jehož žena podezřelým způsobem přichází k početí (Ivan Trojan a Nataša Burger), cyklista tající své ženě nemanželské dítě (Roman Luknár a Anna Geislerová) a dále pak majitel neúspěšné galerie s bordelářskou ženou provozující nevýdělečnou cukrárnu (Jiří Macháček a Tatiana Vilhelmová). Během nekonečných konverzací o tom, že někdo někomu něco řekl a jiný se tím cítí dotčen, protože o tom nebyl obeznámen dřív, se dva vztahy rozpadnou (jeden pro to má logický důvod, v případě druhého je to důsledkem jedné ze záhad ukrývajících se ve scénáři) a třetí zůstává konstantní, ačkoliv je to právě ten svazek, který má k rozvodu nejpádnější důvod.

V hlavních rolích se objevují výhradně Hřebejkovi blízcí kolegové (ať už z profesního či soukromého života) a ti nejvěrnější si dokonce zasloužili pojmenování filmových postav dle svých skutečných jmen. Představitelé obsadili role, do kterých byli během své kariéry zaškatulkováni – Jiří Macháček je opět tím vykuleným sympaťákem huhňajícím potenciální hlášky (Horem pádem, Kráska v nesnázích) a Ivan Trojan starým dobrým lehce zvrhlým elegánem (Samotáři, Příběhy obyčejného šílenství).

Medvídek představuje pro herce velké břímě v podobě nekonečných dialogů. Ty dříve než dojdou k zamýšlené pointě několikrát zašustí papírem. Jediným, kdo se s nimi snaží důstojně poprat je Tatiana Vilhelmová. Tato nemístná ukecanost je hlavním příčinou toho, že Medvídek působí spíše jako divadelní hra než filmové drama, čemuž napomáhají i nepřirozeně dlouhé záběry snímané staticky z jednoho pohledu. Tím jakoby vyprávění respektovalo čas, který je v divadle potřeba k přestavení kulis. Možnosti filmového střihu Medvídek využívá jen zřídka, čímž se jednotlivé linie z příběhu začínají vytrácet – například Ivan s Johankou se divákům představují v úvodu a do centra dění se vrací až v polovině filmu, kdy už je na ně pozapomenuto. Ještě lépe než v divadle by se však Medvídek uplatnil jako rozhlasové hra, protože obraz zde má jen podružnou funkci k dokreslení děje, který je příliš podrobně okomentován v samotných dialozích zbytečně popisujících motivy, které mohly být řečeny v náznacích.

Do Medvídka se toho zkrátka díky absence dramaturga dostalo více, než je jeden celovečerní film schopen unést. Na místo vývoje postav je prostor věnován vedlejším liniím, které vytvářejí nešťastně roztříštěný dojem. Úloha některých postav spočívá pouze z jejich účasti v dialogu s vtipnou pointou. Celým příběhem se tak nešťastně potácí Klára Issová v roli psychicky narušené dívky toužící po dítěti či rodiče jednoho z hrdinů, co se rozhodli řešit svoje hříchy z minulosti zrovna v chvíli, kdy se to do filmu hodilo. Ve výsledku tak forma Medvídka není daleko od Kameňáku – vtipy jsou zde použity stejně samoúčelně bez jakékoliv další vazby na příběh, jen k tomu potřebují nepoměrně větší časový prostoj a většinou naštěstí nejdou za hranici dobrého vkusu.

Dalším samolibým motivem je naprosto bezdůvodné umístěni jedné linie do Říma, k čemuž došlo snad jen proto, aby si štáb při vší té namáhavé práci taky trochu užil. Z nepochopitelného důvodu jsou pak záběry z Říma pokaždé označeny polopatickým titulkem, ačkoliv je z prvního pohledu zřejmé, že vyobrazená renesanční architektura se nikde v Praze nenachází.

Medvídek je dalším důkazem toho, že natočit jeden film ročně je autorsky značně unavující, byť má tvůrce k realizace svých snů stále finanční prostředky. Za pár let si na Medvídka nikdo nevzpomene. Zato bude pravidelně s obrovským úspěchem promítán na soukromých projekcích pro přátele Jana Hřebejka. On ten dort v názvu filmu je nakonec docela výstižným pojmenováním. Když ho kdysi vařili pejsek s kočičkou, dopadlo to nějak podobně jako s Medvídkem.

PS: Tento kulturní zážitek mi byl dopřán na projekci ze dne 4.9.2007 uspořádané pro čtenáře a bloggery serveru iDnes.cz.