Ženy v pokušení jsou důkazem toho, že divácky vstřícná komedie se dokáže obejít i bez Evy Holubové, Marie Poledňákové a dalších ingrediencí trapnosti. Co na tom, že Vejdělek některou ze svých postav stylizoval do karikatury a u jiné opomenul obhájit její motivaci, když jeho komedie nabízí pořádnou dávku optimismu, naděje i slibovaného pokušení. Pokud si film nekladl vyšší ambice než uspokojit plné kinosály, obstál na jedničku.
Příběh, v němž se stírá hranice mezi láskou a sexem, obsáhne tři generace, a představí tak postavy s různou mírou životních zkušeností, které rozhodně nesouvisí s věkem. Ženy v pokušení totiž vyprávějí o rodině, v níž nemá problém roztáhnout nohy vnučka ani babička, jen příslušnice střední generace si není vědoma, jaký že to poklad mezi nimi ukrývá. Když hlavní hrdinka v souvislosti s nevěrou manžela prožívá krizi, kolem pokrevně spřízněných žen se naštěstí točí dostatek mužů, s nimiž může zapomenout na své trable.
Největším lákadlem filmu je bezesporu Eliška Balzerová v roli výstřední nymfomanské seniorky, která má více sexuálních zkušeností než Don Juan a Casanova dohromady. Publikum si však spíše než v její kariéře nevídaným hereckým projevem podmaní lascivními hláškami, v nichž pěje ódy na své přirození.
Lenka Vlasáková jako nešťastná psycholožka má podstatně více možností jak se svou postavou nakládat. Na rozdíl od její filmové matky, u níž smyslnost zastínila veškeré povahové rysy, prodělá vývoj od dojemně uťápnuté nešťastnice po sebevědomou dámu. Nejmladší hrdinka nemá navzdory ideálnímu partnerovi s tváří Vojty Dyka ve vztazích ještě jasno, což lze omluvit její nezralostí i genovou výbavou. Mužské postavy se ovšem omezují na role sexuálních objektů a jde jen o to, ve které ze tří nabízených náručí (postelí) skončí.
Jiří Vejdělek naštěstí dokáže o ženách vyprávět svižně a s humorem, takže diváci nemají možnost přemýšlet o jejich nedostatcích. A i když do děje zařadí klišé jako milence v šatníku, dokáže scénu natočit poutavě a opatřit ji vtipnými dialogy, takže ve výsledku je mu vše odpuštěno. Pamatuje však i na ty, kteří k zábavě očekávají přidanou „vyšší“ hodnotu. Dramatický podtext tak do komedie přináší například několikrát využitý motiv vysokých podpatků spojený s životním traumatem jedné z postav.
To, že Vejdělek není rutinní filmař, který by scénář na plátno převedl statickými televizními záběry, dokazuje několik okamžiků, v nichž dostává větší prostor střih. Ne všechny jsou bohužel pro film přínosem. Hlavně v závěru působí dost nepatřičně retro flashback z divadelního zákulisí i následná „dada“ scéna z krematoria.
Zdá se to neuvěřitelné, ale i mainstreamová komedie se dá udělat důstojně a nemusí se řídit nevkusem masového publika. Snad producenti po komerčním úspěchu filmu odolají pokušení na jeho pokračování. Podruhé už by to rozhodně nemuselo dopadnout tak dobře. Ať už s Vejdělkem nebo bez něj.