Kde tryští ropa, poteče krev

Až na krev je úctyhodným filmovým počinem. A to zdaleka nejen kvůli své přemrštěné stopáži ani konfliktním tématům, která si vybírá, ale především díky filmařské jistotě, s jakou se Paul Thomas Anderson s naftařským dramatem o odvrácené straně amerického snu vypořádal. Daniel Plainview by v životě nedosáhl všeho, čeho chtěl, nebýt jeho bezmezné touhy, která ze zdravé soutěživosti přerostla v nebezpečnou nenávist izolující jej od zbytku světa. Až na krev nenásilně útočí na stinné stránky americké kultury a přitom nabízí nezapomenutelný příběh o lidské posedlosti, která se nemění napříč časem ani kontinenty.

Na počátku dvacátého století propadly Spojené státy ropnému šílenství, ze kterého dosud nevystřízlivěly. Ručně pracně vyrobené těžební věže nahradily vyspělé rafinerie, ale podstata zůstává stejná – touha po černém zlatě je nesmrtelná a není tedy divu, že při jeho těžbě občas teče krev. Když Planview ve svém úvodím proslovu nic netušícím obyvatelům vesnice, ležící na potenciálním ropném nalezišti, vysvětluje rozdíl mezi profesionálním těžařem a spekulantem, je zřejmé, že jeho vykalkulovanému manipulátorství podlehnou všichni přítomní včetně diváků v kinosále. Od prvního úspěšného vrtu tak následuje cesta k úspěchu s pachutí nafty, která se pro hlavního hrdinu stává nebezpečně opojnou. S každým dalším barelem tak roste i jeho nenávist, jíž se Plainview musí obrnit, aby dokázal čelit nepřející realitě.

Až na krev však není zdaleka jen o naftě, jak by se mohlo zdát. Petrolejářské opojení zde není zdrojem vykonstruovaných intrik, jaké můžeme znát například z legendárního Dallasu. Nafta tvoří pouze dokonalé prostředí, v němž může hlavní hrdina realizovat své touhy. Kdyby Plainview obchodoval s cukrovou třtinou nebo drogami, jeho vnímání světa by se příliš nepozměnilo. Nutno ovšem uznat, že sklizeň cukrové třtiny ani lajny heroinu nemohou nikdy nabídnout tak emotivně nabité obrazy jako gejzíry nafty v kalifornské pustině.

Dalším ošemetným tématem, které Až na krev otevřeně kritizuje, je americké opojení vírou. To je ve filmu podáno stejně nakažlivě jako touha po bohatství a v podstatě jsou to opět finance, které rozmach manipulátorského náboženství nejvíce ovlivňují. Samozvaný prorok Eli Sunday, vymývající mozky místních venkovanů, tak v celkovém vyznění tak není o nic lepší postavou než požitkářský Plainview. Oběma jde o moc a vlastní uspokojení. Zatímco však Eli halí svou posedlost vírou, Plainview k dosažení svých cílů nepotřebuje žádnou přetvářku. K nejvypjatějším okamžikům patří ty, kdy na sebe tyto dvě roviny narazí. Nezapomenutelný je Plainvieviwův výstup v kostele, když plný cynismu vstupuje do Církve třetího zjevení, jen aby získal pozemky, kudy povede svůj ropovod. Tehdy je v rámci dosažení svého cíle schopen přiznat i své selhání v roli otce. V závěrečném zúčtování však dá Elimu toto ponížení sežrat i s úroky.

Kýženému efektu filmu napomáhá výtečné herecké obsazení. Největší pozornost na sebe dle očekávání strhává Daniel Day-Lewis v roli Plainviewa, ale důstojnými partnery mu jsou Paul Dano jako náboženský fanatik Eli i přechytrale působící dítě s dospělou tváří Dillon Freasier představující Plainviewova syna.

Anderson film na rozdíl od většiny současných tvůrců chápe opravdu jako audiovizuální dílo, v němž mají obrazová i zvuková složka svou důležitou funkci. V Až na krev jsou obě dovedeny k dokonalosti. Kamera na nehostinnou kalifornskou pustinu nazírá hezky „postaru“ skrze dlouhé záběry a pomalé prolínačky, jak je známe z poctivých klasických hollywoodských filmů. Uznání si však zaslouží především hudba a zvuk, které v tomto případě tvoří celistvou rovinu, kde v podstatě mezi samotnou hudbou a zvukovými efekty neexistuje žádná hranice. Celý film provází nepříjemné kvílení, hrozivě stupňující se poklepávání a bodavé smyčce zvěstující blížící se katastrofu, které místy nečekaně vyústí ve zlověstnou symfonii. Navzdory převážné absenci melodie však tyto tóny vytvářejí mnohem hrozivější atmosféru než například také úmyslně nepodbízivé písně v muzikálu Sweeney Todd.

Navzdory názvu filmu se však v Až na krev s krví poměrně šetří. A to ze dvou důvodů – pro sytě červenou ve zdejším úmyslně potlačeném barevném spektru není prostor a Anderson navíc důsledně respektuje širokoúhlý formát, čímž se vyhýbá zobrazovaní detailů. Tekutinou v hlavní roli je tak zde pochopitelně nafta, jejíž nevyzpytatelnost kopíruje i stavba příběhu, který vrcholí v nepředvídatelných okamžicích.

Kvalita Andersenova dramatu je naprosto nepopíratelná. Přesto snímek Až na krev v rozhodujících okamžicích filmového úročení stál stranou a nedočkal se patřičného uznání. Na Zlatých globech musel ustoupit Pokání, v oscarovém souboji podlehl Coenům s filmem Tahle země není pro starý, na Berlinale ustoupil brazilské Elitní jednotce a diváci se na něj navíc do kin rozhodně houfně nehnali. Nicméně až bude někdo za pár desítek let sepisovat nové dějiny kinematografie, v kapitole počátek 21. století bude název Až na krev vytištěn zlatým písmem.