O koze a o voze ve třetím rozměru

Kozí příběh vznikl ve stejném počítačovém programu jako Shrek či Doba ledová. A to je asi tak vše, co mají tyto filmy společného.

Pokud vytvoří Jan Hřebejk film dva filmy ročně, je jejich obsahová (ne)kvalita víceméně předpokládaná. Když stejně žalostně dopadne Kozí příběh, na kterém Jan Tománek pracoval pět let, je to opravdu smutné zjištění. Na každý vydařený vtip zde totiž připadá rok práce.

Jediný přínos Kozího příběhu tkví v tom, že vychází z výtvarné koncepce, která se od hollywoodské konkurence snaží odlišit. Ponuré dekorace se však naprosto míjejí účinkem v příběhu, který svou naivitou v mnohém předčí večerníčky druhé kategorie. Výsledný film tak ve výsledku těží z pražských legend stejně neobratně jako Patrik Hartl z původního seriálu Taková normální rodinka.

Film občas proběhnou fragmenty z historie Prahy, jejichž význam však dokáže identifikovat jen nadšený příznivec české mytologie. Tvůrcům stačí samotná jejich přítomnost a nesnaží se je zapojit do děje či dovést k jakékoliv pointě. Dokonalým příkladem promarněných možností je chlupatý duch, který měl očividně ve filmu fungovat stejně jako veverka v Době ledové. Namísto toho se jeho význam omezuje na polehávání mezi sudy piva a ve výsledku tak nepůsobí děsivě ani vtipně, ale pouze trapně.

Jan Tománek se na Kozím příběhu podílel jako producent, režisér i scenárista. Obstál víceméně jen v roli producenta. Jeho scénář, ve kterém je vrcholem humoru šťourání v nose, by vyžadoval ještě minimálně 15 let úprav, aby si vůbec zasloužil realizaci. To, že jsou postavy animované a obrazově stylizované, ještě neznamená, že musí být omezená i jejich inteligence. Jejich stupidní dialogy by totiž člověk z masa a kostí nikdy nevypustil z úst.

Jedna animovaná koza opravdu na celovečerní film nestačí. Tím spíš, že její význam pro celý příběh je možná ještě tajemnější než všechny pražské legendy dohromady. Koza pouze vyplazuje jazyk a občas prohodí něco rádoby vtipného. Jejím vrcholným výstupem je pak scéna, kdy se nechá svést prostitutkou, kterou animátoři očividně vytvořili po několikaleté sexuální abstinenci.

Z celého filmu působí opravdu „světově“ pouze dvě scény, mezi něž patří stavba Karlova mostu a zprovoznění staroměstského orloje. Každý další záběr Kozí příběh jen zbytečně prodlužuje, protože ve skutečnosti nemá žádný nosný příběh. Důkazem toho je naroubovaný osud studenta Matěje ve Faustově domě, který občas zamilované pohledy Kuby a Mácy vystřídá.

Pro Kozí příběh je charakteristická utahanost, která působí jakoby promítačka nejela na plné oprátky. Dříve, než se postavy přišourají do jednotlivých záběrů, divák se může zabavit alespoň sledováním nedokonalostí v animaci, která je nepřehlédnutelná především v davových scénách. Díky omezení prostoru na akci v popředí a rozmazané pozadí občas film působí plošeji než dvojrozměrná Sněhurka a sedm trpaslíků z roku 1937.

Unikátnost Kozího příběhu spočívá pouze v tom, že na dlouhou dobu bude jediným českým celovečerním 3D animovaným filmem. Pravděpodobnost, že by v blízké budoucnosti vznikl jakýkoliv jiný, je mizivá.