Sneženky a machři po době použitelnosti

Pokračování Sněženek a machrů možná není nejhorším filmem roku. Pokud ovšem jde o jeho zbytečnost, těžko si bude v domácích podmínkách hledat konkurenci.

Ať už jde o letošní Takovou normální rodinku či Sněženky a machry po 25 letech, v obou případech se divákům vyplatí, pokud zůstanou u původních předloh. Viktoru Taušovi budiž ke cti alespoň to, že se na rozdíl od kolegy Patrika Hartla namísto prvoplánové reinkarnace pokusil o skutečné pokračování. I pokus toho typu by však nadělal mnohem méně škody, kdyby nikdy nespatřil negativ.

Sněženky a machři tak ve svém pokračování pouze plní účel fungující obchodní značky. Původní snímek Karla Smyzcka z roku 1982 totiž nikdy neměl ambice vykrást po čtvrt století sebe sama. Logický důvod pro pokračování nenabízí příběh ani postavy, u nichž se nikdy neplánovalo, že překročí práh dospělosti. Zůstal tak pouze nešťastný název, na který diváci stále slyší, což nejlépe dokazuje překvapivě vysoká návštěvnost filmu.

Tvůrci navazují na předlohu tím nejbanálnějším způsobem a přitom vůbec nepočítají s tím, že se můžou najít i diváci, kteří na rozdíl od filmových hrdinů první Sněženky a machry neznají nazpaměť. Scénář dokonce nenabízí ani pořádný důvod k tomu, proč by se měly postavy vlastně setkávat. K zahájení školního srazu tak postačí náhodné střetnutí ve frontě na vlek.

Ačkoliv se film urputně snaží hrdinům přisuzovat trpké životní osudy, postavy bohužel působí stejně jako předloha, která čekala 25 let v archivu na chvíli, kdy ji někdo opráší. Jedinými podněty tak pro ně zůstávájí vzpomínky na lyžařský výcvik. Ať už jednotlivé postavy ztratily iluze nebo získaly několik desítek kilogramů navíc, jedná věc se jim upřít nedá – paměť, kterou by jim mohl závidět i nejvýkonnější procesor. Každý pokus o vtip zde totiž doslovně odkazuje na první Sněženky a machry. Škoda jen, že je na DVD nepřidávají ke vstupence do kina. Možná by se pak bavili i jedinci se slabší kapacitou paměti.

Kdyby se pokračování tak otrocky nedrželo předlohy, výsledek mohl dopadnout o několik řádů lépe. Zejména v závěru se objevují momenty, kdy film nezávisle na svém vzoru dokáže postavy ukázat v novém pohledu a vzbudit nečekané emoce. Záhy je však potápí vykonstruovaná zápletka s injekčními stříkačkami. Ta musí za každou cenu přinést finále, které pamětníkům připomene pár dalších 25 let starých hlášek.

Nešťastným řešením je také prolnutí hlavních postav s jejich představiteli. Ve výsledku tak dostávají největší prostor mediálně provaření Suchánek, Jeníčkova a Duchoslav, vedle nichž se objevují nějaké paní a pánové, kteří jakoby do filmu zabloudili z nevydařené horské výpravy.

Nové Sněženky a machři jsou v neposlední řadě také důkazem toho, že to nejsou herci, kdo filmu zaručuje nesmrtelnost. Snímek tak ukazuje pestrou sestavu zahrnující schopné jedince, vypreparovanou "hollywoodskou" krásku i Duchoslava, který dokáže celý život sebevědomě parazitovat na jediné roli. Ale i (ne)herci, kteří před kamerou nestáli čtvrt století, zde působí přesvědčivěji než Juliana Johanides. Tento slovenský herecký zázrak je po Zuzaně Fialové a Lucii Šipošové dalším importem, který neměl v rámci snahy o zachování dobrých sousedských vztahů nikdy překročit státní hranice.

Sněženky a machři po 25 letech nakonec přinášejí podobnou zábavu jako třídní sraz pro člověka, který byl do kolektivu zařazen během posledního ročníku školní docházky. Doufejme, že divácký úspěch filmu nepřiměje ziskuchtivé producenty k podobně nesmyslným počinům. Například černobílá pohádka Pyšná princezna by si zajisté také zasloužila upgrade…