Nejasná zpráva o stavu české kinematografie 2008

Česká kina sice loni dokázala odolat finanční krizi, zato je těžce poznamenala krize tvůrčí.

Domácí filmovou produkci roku 2008 lze snadno rozdělit na dva tábory – jednomu chyběly ambice, zatímco u druhého to byli diváci. Rozpor, který kinematografii doprovází od jejích počátků, u nás loni dospěl do extrému. Pokud by měl mít každý národ takové filmy, jaké si zaslouží, pak by Čechům stačilo pár prostoduchých komedií, které občas zpestří předělávka titulu s populárním názvem. Proč divákům nabízet Karamazovy a Tobruk, když je maximálně uspokojí Sněženky a machři po 25 letech a Taková normální rodinka (po 37 letech)?

Ale jsou to bohužel diváci se špatným vkusem, kteří rozhodují o tom, který film přežije, a který po pár týdnech stáhnou z programu kin do věčného propadliště dějin. Zkušenosti z minulého roku často vzbuzují názor, že pozitivní recenze filmům automaticky zajišťují slabou návštěvnost. Diváci se tak pravděpodobně zalekli skutečnosti, že se od nich bude vyžadovat přemýšlení, a Karamazovy, Tobruk a Kdopak by se vlka bál neprávem bojkotovali. Největším paradoxem (zdaleka nejen) roku je dokument René Heleny Třeštílkové. Autorka za něj sice dostala cenu Evropské filmové akademie, ale v kinech jej přesto navštívilo jen 1 357 diváků. Jen pro srovnání – takové návštěvnosti Sněženky a machři po 25 letech dosáhli zhruba za hodinu svého působení v českých kinech.

Následující žebříček je subjektivním názorem na loňskou českou filmovou tvorbu bez dokumentárních (René, Občan Havel) a koprodukčních filmů (Smutek paní Šnajderové, Malé oslavy).

1. Venkovský učitel (r. Bohdan Sláma)

Bohdan Sláma se jako jeden z mála domácích tvůrců dopracoval k vlastnímu režijnímu stylu, který je patrný nejen ze zvolených témat, ale také ze způsobu zpracování. Komorní příběh o učiteli, který před svým nenaplněným osudem uniká na venkov, v podání Bohdana Slámy získal přesah do symbolické roviny neustálého hledání podstaty lidské spokojenosti. 

2. Karamazovi (r. Petr Zelenka)

Zelenka letos filmem Karamazovi ohromil kritiky a díky nezájmu publika se mohl pasovat do role zneuznaného umělce. Jeho film má sice působivou atmosféru, ale v podstatě totéž mohli již dříve zažít diváci představení Dejvického divadla, které Zelenka pro filmové plátno adaptoval. Ačkoliv jeho pohled nepostrádá autorské prvky, Karamazovi jsou nakonec jen dobře zpracovaným polotovarem.

3. Tobruk (r. Václav Marhoul)

Největší předností Mrahoulova válečného dramatu Tobruk je skutečnost, že se vůbec nesnaží podbízet divákům. Osudy československých vojáků v africké poušti tak nepostrádají autenticitu nejlepších snímků tohoto žánru. Tobruk od diváků ovšem vyžaduje notnou dávku trpělivosti, což domácí publikum poněkud zaskočilo. 

4. Kdopak by se vlka bál (r. Maria Procházková)

Film Kdopak by se vlka bál přinesl zajímavý pohled na problémy dospělých očima dětských pozorovatelů. Maria Procházková přitom originálně těží z pohádky o Červené Karkulce, z níž použila až hororovou atmosféru, která prostupuje do skutečného světa.

V těchto místech končí hranice zasluhující opravdový aplaus… 

5. Děti noci (r. Michaela Pavlátová)

Děti noci staví především na hereckých výkonech Marthy Issové a Jiřího Mádla. Zdejší postavy se potácejí životem bez jakéhokoliv smyslu, což bohužel nedokáže smysluplně zaplnit celovečerní film. Poněkud bez cíle tak bohužel zůstává celé vyprávění.

6. O rodičích a dětech (r. Vladimír Michálek)

Vladimír Michálek opět dokázal, že je schopným režisérem, ale pro svůj nejnovější film si vybral dost nevhodnou literární předlohu. Jeho mezigenerační příběh sice obsahuje vydařené scény, ale ve výsledku se utápí v unavujících dialozích. 

7. U mě dobrý (r. Jan Hřebejk)

V případě komedie U mě dobrý Jan Hřebejk nečekaně dokázal souvislé odvyprávět děj. Ústřední zápletku však bohužel rozvíjí příliš pozdě a svůj film tak zpočátku vyplňuje naprosto nepodstatnými obrazy, které kazí celkový dojem.

8. Bathory (r. Juraj Jakubisko)

Jakubiskův poněkud glorifikující pohled na Alžbětu Bathoryovou přilákal do kin statisíce diváků, čímž splnil svůj účel. Nesmazatelné místo v dějinách však na rozdíl od své hrdinky  rozhodně mít nebude. Závratný rozpočet sice zprostředkoval výbornou výpravu, Jakubisko se však namísto udržení jednoty vyprávění zaměřil na svůj umělecký manýrismus. 

9. František je děvkař (r. Jan Prušinovský)

František v podání Josefa Poláška jakožto prototyp nového sexuálního (anti)symbolu usiluje o svou bývalou(?) ženu. Komedie Jana Prušinovského se na české poměry docela slušně drží nad hranicí trapnosti, ale vydařených momentů je v ní hodně málo.

10. Nejkrásnější hádanka (r. Zdeněk Troška)

Zdeněk Troška opět potvrdil, že při tvorbě pohádek je mnohem méně nebezpečný, než pokud inklinuje ke komediím. Kdyby se však příště zaměřil na jeden hlavní motiv a nesnažil se do svých pohádek nacpat kdeco, udělal by ještě lépe. 

11. Bobule (r. Tomáš Bařina)

Komedie, která dopadla o poznání hůře, než František je děvkař, ale stále má hodně daleko k průšvihům typu Taková normální rodinka či Svatba na bitevním poli. Hlavním zdrojem humoru zde je pohled na Moravu, která v očích Pražáků působí jako vzdálená exotická země.

12. Hlídač č. 47 (r. Filip Renč)

Hlídač č. 47 je ten lepší letošní Renčův film, protože na rozdíl od snímku Na vlastní nebezpečí nechtěně nepůsobí vtipně. Oba Renčovy počiny ovšem těžce sráží dvojice představitelů v podání Lucie Šipošové a Václava Jiráčka. Karel Roden se snaží seč může, ale ve společnosti amatérů toho moc nezachrání. 

13. Sněženky a machři po 25 letech (r. Viktor Tauš)

Docela funkční pohled na třídní sraz, jehož účastníky jsou bohužel hrdinové z 25 let starého filmu, což je zde neustále za každou cenu připomínáno. Oblíbené hlášky najednou zní protivně a skepsi namísto běžících let vyvolává situace v české kinematografii.

14. Nestyda (r. Jan Hřebejk)

Jan Hřebejk názvem svého filmu pravděpodobně označil sám sebe. Jak jinak lze nazvat člověka, který filmová plátna neustále zahlcuje komediemi bez hlavy a paty? Nestyda dokáže dokonale znechutit Jiřího Macháčka i Michala Viewegha jakožto autora předlohy. 

15. Sestra (r. Vít Pancíř)

Těžce undergroundový film pro hrstku chápavých diváků. Sestra však tvoří v žebříčku důležitou hranici mezi filmy, které jsou špatné protože jsou poněkud jiné, a těmi, které jsou špatné, protože jsou jednoduše blbé.

16. Kozí příběh – Pověsti staré Prahy (r. Jan Tománek)

Jan Tománek splácal dohromady staropražské legendy s animovanou kozou a ukázal se jako absolutně neschopný vypravěč. Kozí příběh postrádá vtip, sympatické hrdiny, napětí i pořádnou zápletku, což je u rodinného filmu podstatný problém. 

17. Máj (r. F. A. Brabec)

F. A. Brabec se po Kytici pokusil zfilmovat i Máj… a těžce pohořel. Série podbízivých obrázků, v nichž neustále něco vlaje, po chvíli u slabých jedinců může vyvolat nevolnost. Básnickou skladbu s absenci děje tak na plátně zpodobňují do nekonečna se opakující nic neříkající záběry doplněné patetickou recitací Jana Třísky.

18. Vy nám taky, šéfe! (r. Martin Kotík)

Tento snímek je velkou záhadou – překvapivě drží pohromadě, vtipy jsou občas nečekaně „decentní“, objevují se zde i slušní herci….ale k opravdovému filmu to má ještě daleko. 

19. Svatba na bitevním poli (r. Dušan Klein)

Zatímco Bobule doplňuje slogan Nevině o víně, v případě Svatby na bitevním poli mělo víno na svědomí asi hodně viny. Bolek Polívka těžce za hranicí své použitelnosti vévodí kolektivu, který se při natáčení rozhodně bavil lépe, než diváci v kinech.

20. Na vlastní nebezpečí (r. Filip Renč)

Nejvtipnějším filmem roku 2008 je Renčův počin Na vlastní nebezpečí, který měl původně nabízet zcela opačné emoce. Rádoby akčnímu filmu totiž chybí jakýkoliv adrenalin a jeho přihlouplé postavy by měly raději co nejdříve skončit pod hladinou divoké balkánské řeky, na níž se většina děje odehrává. 

21. Anglické jahody (r. Vladimír Drha)

Nevydařený pohled na události srpna roku 1968 ve filmu, který působí jako epizoda špatného televizního seriálu. Anglické jahody jsou nesnesitelné především kvůli nesympatickým postavám s jednáním, které je stejně nepochopitelné jako začlenění černobílých archivních materiálů do filmu.

22. Taková normální rodinka (r. Patrik Hartl) 

Filmový zločin roku má na svědomí Patrik Hartl, který neobratně vzkřísil televizní seriál Taková normální rodinka. Jeho novodobá verze postrádá všechny pozitiva předlohy a jedinou viditelnou předností je použití barevného obrazu, který v dobách poctivé Takové normální rodinky ještě neexistoval. Bylo to opravdu nutné?

23. O život (r. Milan Šteindler)

Pravděpodobně experimentální komedie, v níž se mladý pár při honbě za Postynorem střetává s duchem zemřelého poslance, štábem sci-fi pornofilmu a srnkou nakaženou vzteklinou. Šteindlerova slátanina posouvá hranice domácí filmové pokleslosti zase o kus dál.  

24. Kuličky (r. Olga Dabrowská)

Filmové peklo, které nikdy nemělo opustit domácí videotéku Olgy Dabrowské. Čtyři epizody vedle snahy o zachycení ženské manipulace spojuje nezvládnutá režie, herecké výkony na úrovní ochotnického spolku a špatná technická kvalita.