Realita je už pro Christophera Nolana příliš fádní. V Počátku se rozhodl prozkoumat vše, co lidstvo prožívá v mysli během třetiny svého života, kdy se noří do spánku.
Může ještě vůbec režisér, který dokázal pozpátku odvyprávět Memento, manipulovat diváky v Dokonalém triku a Temným rytířem zcela zastínit všechny Batmanovy komiksové bratříčky, něčím překvapit? I v současném Hollywoodu naštěstí občas dojde na zázrak, díky němuž vrní blahem diváci, kritici i producenti.
Počátek opět dokazuje Nolanovu schopnost pohrávat si s vyprávěním způsobem, který publikum nutí přemýšlet a tím udržet pozornost. Pokud vydrží až do konce, čeká jej opojný pocit z toho, že přes veškeré nástrahy dokázalo pochopit příběh odehrávající se v několika rovinách, který se tolik liší od všeho, co mohlo dosud v kinech vidět.
Nolanův sci-fi thriller překvapivě nelíčí zrození čehokoliv nového, jak by mohl český distribuční název mylně lákat, ale jeho podstatou je vnuknutí odpovídající originálnímu titulu Inception. Počátek je paradoxně tím, co filmu převážně schází. Příběh se totiž odvíjí dle logiky snů, z nichž po procitnutí zbývá pouhý dojem, který nikdy nelze v plném rozsahu rekonstruovat. Přestože snění nabízí svět nebývalých možností, Nolan je až striktně realistický. Fiktivní prostředí nezaplňuje kýčovitými vizemi, ale sestavuje jej výhradně z reálných dojmů.
Pro pobyt ve snech, které lze díky pokrokovým technologiím v Počátku vzájemně sdílet, režisér sestavil vlastní řád. Definuje jej v úvodní scéně, která ve vyprávění slouží jako manuál lidského podvědomí. Hrdinové se pohybují ve světě vytvořeném po vzoru bludiště, zatímco jejich fyzická těla dřímají a čekají na probouzející „kopanec“. Sen však vždy náleží jen jednomu spáči a přítomnost ostatních hostů v něm dokáží odhalit „projekce“, což je něco ve smyslu virtuálního komparsu. Hranice mezi fikcí a skutečností se postupně ztrácí a prokázat ji mohou pouze „totemy“ - originální předměty, jejichž podobu znají jen samotní majitelé a nelze je tak zhmotnit v cizím snu.
Tím je ovšem stanovena pouze základní forma snění. Počátek jde mnohem dál a ve finále funguje až na čtyřech úrovních odehrávajících se v odlišných rovinách vědomí, kde čas plyne různým tempem. Komplikovaná struktura však rozvíjí cíleně prostou zápletku, v níž jde o zájmy vlivné korporace usilující o zničení konkurence. K tomu je potřeba nastávajícímu dědici vnuknout cizí myšlenku, aby se zachoval jinak, než si přeje jeho umírající otec. Snový tým se však ocitá v pasti, kde se propadá do další a další odnože reality a je nucen improvizovat. A aby toho ještě nebylo málo, hlavního hrdinu pronásledují vzpomínky, v nichž ho láká na scestí jeho zesnulá žena.
Díky možnosti snění ve snu se cesty jednotlivých členů výpravy rozdělí a děj se tak v jeden moment odehrává v zasněženém betonovém bunkru, hotelovém komplexu, kde neplatí zákony gravitace, zcela imaginárním světě i dodávce, jejíž náraz na vodní hladinu probudí synchronizovaně k životu všechny protagonisty, kteří ve skutečnosti absolvují ve spánku zaoceánský let.
Jednotlivé linie jsou do sebe ve snaze o zpřehlednění děje celkem přehledně zasazeny a navzdory komplikovanému zauzlení se v závěru dostaví úleva připomínající uspokojení nad sestaveným hlavolamem. Originalita Počátku ovšem končí až se závěrečným záběrem, který má až do poslední vteřiny potenciál zvrátit pointu celého filmu.
Leonardo DiCaprio po Prokletém ostrově opět ztvárnil postavu muže, jehož psychika je narušena traumatem z minulosti. Počátek však na jeho výkonu na rozdíl od Scorseseho thrilleru nestojí. V jeho obsazení se totiž nenajde prakticky nikdo, kdo by svým ztvárněním svěřené role nepřispěl k dokonalému zážitku. Totéž platí pro veškeré technické složky filmu i hudbu Hanse Zimmera přesvědčivě navozující pocity blížící se katastrofy.
Christopher Nolan stvořil fascinující svět a nepotřeboval k tomu třetí rozměr ani azurové obludy. Jeho Počátek se odehrává v kulisách až nepříjemně odpovídajícím skutečnosti. Zatímco výlet na Cameronovu Pandoru nabízel únik od všedních traumat, Nolan nás zavede do podvědomí plného skličující atmosféry, kde ožívá vše, co bylo dosud bezpečně ukryto ve vlastní (v horším případě i cizí) mysli.
