V českých věznicích si trest odpykává přes 22 tisíc hříšníků. Jen jeden z nich má však natolik zmáknuté PR, že jeho jméno najdeme v programu kin.
Když se kaskadér rozhodne skrze akční thriller hájit zájmy delikventa opředeného legendami a zároveň kritizovat poměry polistopadové éry… může z toho překvapivě vzniknout celkem snesitelný film. Nutno je ovšem přistoupit na pravidla žánru a na dvě hodiny zcela zapomenout na to, že někdo jménem Kajínek skutečně existuje a v přítmí cely doufá, že celý tento marketingový zázrak pomůže dokázat jeho nevinu. Film tomuto účelu slouží přímo ukázkově a fakta předkládá stejně atraktivně a zjednodušeně jako nejčtenější noviny a nejsledovanější televizní stanice (obě média jsou jeho partnery).
Na Kajínkovi je nejrozporuplnější právě snaha vypořádat se s realitou. K postavě odsouzence přistupuje až s nebývalým respektem a prezentuje jej jako vězeňskou superstar ještě předtím, než stačí zrealizovat svůj legendární útěk z Mírova. K auře novodobého Jeana Valjeana se všemi jeho ctnostmi svým uhrančivým pohledem přispívá Konstantin Lavroněnko, jehož od skutečného předobrazu dělí pořádná dávka charismatu a sex appealu. Obsazení zahraniční hvězdy je pro film nakonec zásadnější než natáčení v autentických lokacích. Lavroněnkova tvář totiž funguje i tam, kde by jakýkoliv český herec chtě nechtě vzbuzoval smích.
Na to, že je thriller osudem Kajínka údajně jen inspirován, si jen výjimečně dovolí zaspekulovat nebo vyprávění obohatit o scény, které by z pouhého námětu udělaly plnohodnotný příběh. Film totiž může na rozdíl od soudního spisu směřovat do finále, v němž by objasnil motivaci jednotlivých postav a přinesl alespoň nějaké odpovědi. Odváží-li se scénář přijít s něčím nad rámec informací známých z televizních zpráv, činí tak tím nejbanálnějším způsobem. Krkolomným způsobem, jak zdůvodnit zainteresovanost Kajínkovy advokátky, je násilné propojení rodinné tragédie s gaunery, za jejichž vraždu byl její klient odsouzen. O neschopnosti odpoutat se od tématu směrem k civilnější poloze svědčí i fiktivní jména, která byla nejspíš narychlo vyhledána v telefonním seznamu (Novotný, Doležal, Pokorová).
Veškeré nedostatky v obsahu ovšem Kajínek dokáže zamaskovat na české poměry nevídanou prací s obrazem, která diváky udrží při pozornosti a zároveň natolik zaměstná jejich vnímání, že začnou naplno přemýšlet až při závěrečných titulcích. Zásluhu na tom, že film drží pohromadě, má spíše než Petr Jákl kameraman F.A. Brabec v jehož režii měl Kajínek původně vzniknout. Díky němu se diváci dočkají vizuálního zážitku srovnatelného s nejlepšími zahraničními krimi seriály i několika působivých momentů (útěk z Mírova, Kajínek na oslavě hokejového šampionátu). Jákl do projektu vstoupil také jako producent a epizodní role se tak dočkala i jeho milá rosnička v roli reportérky. Přestože má jen dvě repliky, díky svému telecímu hlasu je nepřehlédnutelná.
Škoda jen, že tvůrci při okouzlení obrazy během postprodukce opomenuli zvukovou stránku filmu. Scény, v nichž se objeví Buguslaw Linda opatřený dabingem na úrovni italské telenovely, sráží zbytečně film o několik úrovní níž. Příliš mu neprospívá ani hudba Václava Noida Bárty. Ne, že by za sebe nedokázal slušně poskládat noty (navíc obstojí i herecky), ale ve štábu bohužel nebyl nikdo, kdo by věděl, kdy jeho melodie obraz vhodně doplňují a kdy mu naopak škodí.
Přes počáteční nejistotu se Kajínek k závěru dopracuje se ctí a s přibývajícími minutami se ztrácejí drhnoucí dialogy i pochybnosti. Mezník ne náhodou tvoří autonehoda, díky níž z filmu definitivně zmizí Boguslaw Linda, načež Tatiana Vilhelmová není nucena nepřesvědčivě předstírat milostný vztah a její postava má konečně pořádný důvod tolik lpět na obnově trestního řízení.
Film by nebyl o nic horší, kdyby vyprávěl o bezejmenném vězni, který je obviněn z fiktivní vraždy a prchá z nespecifikovaného zařízení. Kdyby navíc na rozdíl od Kajínka nebyl opakovaně stíhán, o jeho nevině by se dalo bez předsudků uvažovat. Nic naplat, skutečný zločinec je skutečný zločinec a Jáklovi se zajisté bohatě vrátí částka, kterou Kajínek za zfilmování svého příběhu inkasoval. A co na tom, že film glorifikuje člověka, který v lepším případě nemá na krku vraždu, ale jen loupeže a ozbrojené přepadení. Byli by všichni ti dojatí diváci na jeho straně i poté, co by po návratu z kina našli vybílený byt?
