Jak ulovit miliardáře a ztratit soudnost

Drzá komedie Ulovit miliardáře měla pobouřit domácí politickou i mediální scénu. Skutečně naštvat se jí ovšem podaří jen platící diváky bez ohledu na jejich společenské postavení.

Tomáš Vorel bohužel není Kateřina Brožová, aby dokázal ulovit miliardáře bez újmy na cti a mohl usínat s pocitem dobře vykonané práce. Jeho podobenství o zkorumpovaném podsvětí českého byznysu je dokonce tak nepřesvědčivé, že už z principu nemůže nikoho urazit. Tak hloupě jako postavy ve scénáři totiž nejednají ani největší oběti kapitalismu, jimž moc a bohatství zcela zastínily mysl.

Ulovit miliardáře kvůli nepřehlednému ději daleko více než o zoufalých poměrech vypovídá o tvůrčí neschopnosti režiséra, jehož sebevědomí je neúměrné odvedenému výkonu. Vorel se pasoval do role ironického pozorovatele, podle něhož se česká společnost dostala na scestí, z něhož jediné východisko nabízí prázdné tlachání u sklenice nejlevnějšího piva, které představuje jedinou jistotu v dnešní pohnuté době.

Bez mučení se přiznám, že jsem zcela nepobral, co se po dobu 88 minut na plátně vlastně odehrávalo. A protože netuším, o co vlastně v miliardáři jde, logicky mi celé Vorlovo počínání nepřišlo vtipné. A to tím spíš, že se jedná o drzou komedií vyznačující se četným výskytem slov, které patří úplně do jiného žánru, kde se o pohlavních orgánech jen nemluví, ale jsou aktivně zapojeny do vyprávění.

Ono utahovat si z „vyšších kruhů“ je strašně jednoduché, ale opravdové umění je podat to smysluplně a navíc zábavně, což se Vorlovi ani přinejmenším nepodařilo. O tom, že se pustil do neprobádaných vod svědčí už úvodní projev, při němž ze sebe Tomáš Matonoha jakožto zdiskreditovaný miliardář chrlí ekonomické pojmy se stejnou samozřejmostí jako slovník cizích slov.

Vorlův pohled na zpropadenou českou společnost je bohužel ještě pestřejší a ve svém nekompaktním příběhu zabrousí i do mediálního sektoru, v němž hraje prim uhuhňaný nezávislý novinář v podání režisérova maskota Radomila Uhlíře, nebo na policejní stanici, kde zaměstnancům věčné pomáhání a chránění usnadňuje materiál z protidrogového oddělení. Ten se patrně během natáčení přimísil i do cateringu, což je dost nefér vůči divákům, kteří se na film dívají bez stimulačních látek.

Vypovídací hodnota miliardáře je o to nižší, že ke svému vzniku potřeboval prostředky, které  tolik odsuzuje. Jeho kritika bulvárních médií je zcela bezpředmětná, když se ukáže, že mediálním partnerem filmu je Blesk jakožto výkladní skříň české masové žurnalistiky.

Nejděsivější zážitek snímek Ulovit miliardáře poskytuje na poli hereckých výkonů. Tomáš Vorel se patrně při natáčení kácel smíchy nad hláškami z vlastní autorské tvorby a hercům dal volné pole působnosti. Každý z nich se tak karikaturních postav ujal po svém a film tak působí jako besídka u táborového ohně, při níž se prezentují narychlo nacvičené humorné scénky. Největší muka přinášejí chvíle s Ester Janečkovou, jejíž herectví je dokonce ještě o poznání horší než moderování. Naprostým zjevem je Kateřina Sedláková v roli televizní moderátorky, která nedostatek talentu nezamaskuje ani úmyslným přehráváním.

Kritizovaný lobbing proniknul i do castingu, kde se vždy najde role pro kámoše ze sklepácké party, protože nikdo vtipnější v našich zkorumpovaných končinách podle Vorla zkrátka neexistuje. O tom, že opakovaný vtip není vtipem nejlépe svědčí Milan Šteindler jako homosexuální PR manažer. Obávám se, že opravdu nastal nejvyšší čas vrátit se do Sklepa a nadobro za sebou zaklapnout opancéřované víko.

Menšiny jsou pro Ulovit miliardáře snadným cílem a vedla gayů si tak utahuje z Romů i Židů. Při jejich spodobnění pochopitelně používá veškerá klišé a Vorel tak neustále dokazuje svou zálibu v humoru nejtěžšího kalibru, pří němž je velice snadné sklouznout k trapnosti. Pro ten má nejspíš slabost i rada Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie, která ke vzniku filmu přispěla.

Ať už Vorel všechny napálil a úmyslně natočil špatný film nebo se mu tento výtvor jen nechtěně nepovedl, jeho existenci obhájí jen stěží. Česká kinematografie je v neustálém vývoji a důkazem o její rozmanitosti je střídání dobrých, špatných, horších a úplně nejhorších filmů. Pokud by mělo dojít k zachování rovnováhy, po Ulovit miliardáře na diváky čeká několik měsíců nadprůměrné podívané.