Co zbylo z Bathory?

Alžběta Bathoryová do dějin (neprávem?) vstoupila jako legendární masová vražedkyně, Juraj Jakubisko jako režisér nejdražšího filmu v dějinách české kinematografie. Ambice obou z nich byly ovšem původně pravděpodobně zcela jiné…

Ač vše nasvědčovalo tomu, že celý megalomanský projekt manželů Jakubiskových je jen jednou vekou fámou a vzniklo jen pět minut filmu, které už minimálně rok putuje v podobě upoutávky našimi kiny, nakonec vše dobře dopadlo a snímek se opravdu dočkal své premiéry. Bohužel až příliš dokonale ukazuje, jaký je rozdíl mezi legendou a krutou realitou. Kdyby se film Bathory do distribuce nikdy nedostal, mohla se z něj stát opravdová legenda, která by z něj učinila nedostižitelné dílo. Takto pouze dokazuje, že kvalita filmu zdaleka není úměrná jeho rozpočtu.

Pokud bylo jediným cílem vzniku snímku Bathory uspokojit Jakubiskovy ambice, obstál na jedničku. Utratila se spousta peněz, na filmu je to vidět, a paní producentka může Bathory v zahraničí prezentovat alespoň s nějakým „nej“ přízviskem. Kolik film ve skutečnosti stál, se již asi nikdo nedoví. Zatímco předloni se hovořilo o částce 300 milionů korun, v dokumentu z natáčení je zmíněná částka o 80 milionů vyšší a u příležitosti premiéry filmu v Karlových Varech paní producentka hovořila již o částce přesahující 400 milionů korun. Smutné na tom všem je, že výsledek této částce opravdu neodpovídá. Zvuková postprodukce, na níž se údajně pracovalo tři čtvrtě roku, spíše připomíná televizní seriál uváděný v dopoledních hodinách než historický velkofilm. Při bitevních scénách je na první pohled rozpoznatelné, které výbuchy jsou dílem pyrotechniků a které vznikly dodatečně v počítači. Přímo děsivé jsou pak dokreslovačky hradů v pozadí, které by obstály leda tak ve štědrovečerní pohádce České televize.

Za přílišný projev Jakubiskova sebevědomí lze také považovat anglické podtitulky označující lokace, v nichž se příběh odehrává. Pokud tedy diváci nepatří k nadšeným obdivovatelům historie, anglické názvy jim můžou už v tak dosti nepřehledném ději způsobit pořádný zmatek.

Vyčítat Jakubiskovi historické nepřesnosti není zcela oprávněným útokem. Již z jeho dřívější tvorby je patrné, že realitu si lze občas poněkud přikrášlit a přizpůsobit obrazu svému. Navíc není dokumentaristou, aby sděloval pouze ověřená historická fakta. S legendou o Čachtické paní (ano, je to ta Erzsébet Bathory, jak je ve filmu nazývaná) však ve své umanuté snaze o očištění jejího jména provedl odvážný krok, který se nakonec ukázal poněkud nešťastným. Tím, že příběh hlavní hrdinky zbavil veškeré mystiky a tajemství, které ji po staletí provázely, z ní učinil naprosto všední historickou postavu, na jejímž osudu líčí evropské události 16. století.

Erzsébet Bathory je navíc vykreslena jako postava s nejasnou motivací, která dokáže s každou scénou měnit své postoje, a až příliš jednoduše se nechává ovlivnit svým okolím. Anna Friel tak pravděpodobně ze scénáře vůbec nemohla vypozorovat jak svou roli pojmout, proto se většinou tváří stejně neutrálně. Její obličej se sice vyjímá ve statických kompozicích, chybí však dramatičtější okamžiky, v nichž by se mohla více projevit.

Film je z nepochopitelného důvodu rozdělen na tři části, které symbolizují trojici postav ovlivňujících Erzsébetin osud. Patří mezi ně manžel Ferenc, bylinkářka Darvulia a věčný rival Thurzo, který se nakonec ukáže mnohem zajímavější postavou než samotná hlavní hrdinka, protože na rozdíl od ní má předem stanovený cíl, za nímž přes různé intriky celou dobu kráčí. Poněkud je zde zapomenuto na italského malíře Caravaggia. Ten je sice podle Jakubiskovy verze příčinou Erzsébetiny nerozhodnosti, v rámci zachování symboliky tří zubů na erbu rodu Bathory na něj však nezbylo místo. Celá Caravaggiova linie navíc vzbuzuje podezření, že ji Jakubisko do scénáře propašoval jen proto, aby mohl ve filmu ukázat své vlastní kresby. Šachovnicové figurky vlastní produkce, které se zde objevují asi v pěti rozměrových variacích, si ale opravdu mohl odpustit. Jejich neustále zobrazení totiž působí jako revoluční snaha o začlenění product placementu do historického filmu.

Bathory naštěstí nakonec není takovým průšvihem, jako když se o historický velkofilm pokoušel Zdeněk Troška se svou Andělskou tváří. Od prvního pohledu je zřejmé, že Jakubisko měl k dispozici štědřejší rozpočet, a jeho film především díky honosným kostýmům nepřipomíná hrané pasáže z televizní soutěže O poklad Anežky České. Oba filmy však spojují strojené dialogy, které postavy zbavují jakékoliv přitozenosti a nutí je mluvit jazykem, který byse spíše než v současném filmu vyjímal v prastarých kronikách.

Opravdu těžkým tvůrčím úletem je dvojice mnichů v podání Polívky a Mádla, kteří příběh definitivně zbaví zbytků důstojnosti. Tyto figurky zde suplují roli vypravěče, i když do děje vstupují až v druhé polovině filmu. Jakubisko tady opravdu popustil uzdu své fantazii a mnichy tak vykreslil jako vynálezce elektřiny, fotoaparátu a dokonce i in-line bruslí. Nadsázka, která fungovala v jeho fantaskně laděné Nejasné zprávě o konci světa, v případě Bathory působí pouze jako nechtěný vtip. Tím spíše, že dvojice mnichů se svými výstupy stává mnohem nejasnějšími postavami než samotná Bathory. Nelogicky se objevují na místech, kde je to zrovna potřeba a Erzsébeth se střídavě snaží usvědčit a zároveň ji ochránit. Bolek Polívka by si navíc za naivní prolog, který svým pojetím odpovídá vnímání publiku mateřské školy, zasloužil vyříznutí jazyka.

Bathory nezapře Jakubiskovu zálibu ve fantaskních obrazech, v nichž občas překročí mez divácké snesitelnosti. Halucinogenní vize, skrze níž se Erzsébet setkává v Benátkách s Caravaggiem, má pro příběh svůj význam. Pokud však v doprovodu polonahých žen trůní u piana, lze to považovat pouze za uměleckou manýru. Touha po výpravných obrazových kompozicích hlavní hrdinku také celkem bezdůvodně zavede do Vídně, jen aby se zde mohla zúčastnit honosného maškarního bálu.

Snaha o prokázání neviny Erzsébet Bathory je z filmu příliš očividná. Legenda a Jakubiskova verze reality jsou od sebe zcela zbytečně odděleny a nevytváří tak příběh, který by divákům nabízel pohled na historii z několika hledisek a umožnil jim tak vlastní interpretaci. Jakubisko se toho i ve 140 minutách snaží vyprávět mnohem více, než může jeden film unést, a některých postav se tak nemilosrdně zbavuje, když už na ně nezbude před zobrazení všechny té okázalé nádhery v ději místo. Autor má však navzdory polovičatému úspěchu své místo v historii kinematografie jisté. Skutečnost, že by někdo v následujících letech natočil dražší film, je dosti nepravděpodobná, a Jakubisko je tak aspoň v jednom ohledu nedostižitelný.